Jakkoli se české školství stále vyvíjí a snaží se držet krok s dobou i s evropskými trendy, jeho kvalita bohužel objektivně klesá, a to na všech stupních vzdělávání. Jak si všimla analýza Krajské hospodářské komory MS kraje ze září loňského roku, je problém jak s dostupností kvalitního předškolního vzdělávání, tak i s počty žáků, kteří nedokončí střední školu. Současně také klesá počet vysokoškoláků – v tomto ohledu se v rámci Evropy řadíme až na poslední příčky, a to včetně špatného výsledku celosvětového hodnocení vysokých škol Round University Rankings, ve kterém se v TOP 200 vysokých škol neumístila žádná česká škola.
Zmiňovaná analýza také ukazuje nízký zájem českých zaměstnanců se dále vzdělávat, udržovat a rozšiřovat svou kvalifikaci, a to bez ohledu na věk. Na úrovni středního školství je největším problémem nerovnost šancí, rozdílný přístup ke kvalitnímu vzdělávání a sociálně ekonomický status rodin, na což by se měly budoucí kroky zaměřit, aby došlo k maximálnímu využití potenciálu žáků a studentů.
V základním školstvím vidíme rozdíly zejména mezi kraji, např. Karlovarský a Ústecký kraj výrazně negativně vyčnívají oproti ostatním. Podle mezinárodního srovnání výsledků vzdělávání se tyto kraje svou úrovní základního školství přibližují zemím jako je např. Bulharsko nebo Malajsie. Výraznými faktory, které tento výsledek ovlivňují, jsou socioekonomický status krajů a nízká úroveň škol a učitelů. Podobná tendence se nadále prolíná i dalšími stupni vzdělávání a pokračuje do produktivního věku, kdy – jak bylo již zmíněno – zaměstnanci obecně nevyhledávají možnosti dalšího vzdělávání.
Na Evropské akademii vzdělávání si všímáme, že studenti, kteří k nám přicházejí, mají mimo jiné potřebu buď dokončit střední školu, nebo oficiálně získat odbornost pro práci, kterou již vykonávají. Zájem je zejména o výuční list a úplnou profesní kvalifikaci, ale také o maturitu. Nejde ani tak o touhu získat novou kvalifikaci nebo prohloubit stávající, jako spíše o legislativní nutnost, aby vůbec svou práci mohli vykonávat. Společným jmenovatelem všech studentů je pak to, že pro konvenční cestu k ukončenému vzdělání (tzn. standardní studium na střední škole) mají zásadní nedostatek času kvůli vlastnímu pracovnímu zařazení a rodinné situaci. Distanční vzdělávání je tedy cesta, kterou si mohou dovolit zejména z časových důvodů, protože respektuje situaci studentů a nabízí efektivní studijní prostředí pro zdárný průběh studia.
Studium, které není „legislativně nutné“ a mohlo by zaměstnanci přinést lepší uplatnění v zaměstnání a širší rozhled v oboru, případně i změnu oboru, zůstává tedy stále ještě trochu na pokraji zájmu, což na tomto relativně malém vzorku studentů pouze potvrzuje výše uvedené závěry analýzy.
Comments